Boření mýtů 5:

Jak se vypořádat se strachy?

originální článek naleznete zde

Práce se strachy není nikdy jednoduchá. A co nám ji ještě stěžuje jsou miliony špatných rad, které kolují… Jedna z nich je vzít psa hned zpátky a ukázat mu, že to vlastně strašidelné není … Další je ignorovat psův strach a předstírat, že se nic neděje. Ale jak byste se cítili vy, kdybyste se něčeho báli a nemohli o tom mluvit se svým nejlepším přítelem, jenž by se choval nanejvýš šťastně a váš strach by ignoroval? Nebylo by vám příjemnější, kdyby vás přítel pečlivě vyslechnul, nabídl vám podporu a snažil se vám z děsivé situace pomoci (pokud by to bylo možné)?

Když se stane něco děsivého, většina lidí je naučena vzít psa okamžitě zpátky, aby viděl, že to vlastně děsivé není. Ale ono to děsivé JE. Jakmile se jednou pes vyděsí, není v takovém psychickém stavu, aby byl schopen vidět, že věci nejsou strašidelné. To je mnohem jednodušší, když už strach nemáte. Slyším vás říkat: ale já jsem přesně tohle udělal a můj pes byl v pohodě. Jasně že byl. S většinou sebejistých psů bez problémů můžete tímto způsobem zacházet a oni to zvládnou. Když se něco děsivého stane při agility, jako nabourání do kruhu nebo pád z kladiny, je to většinou psovod, kdo se vystraší, že se pes vystrašil. Ale většina psů je v takovém drivu, že si ani neuvědomí, že nabourali do kruhu nebo spadli z kladiny, protože necítí bolest díky všemu tomu adrenalinu, který mají v krvi.  Takže ano, budou v pohodě, i když je hned vezmete zpět. Dělala jsem to se svým samojedem a byl v pořádku. Mohla bych to udělat i s La a Le a rozhodně i s Bi – a bylo by to jedno. Ale s Lo a Bu… - Jo, to určitě!

Ignorovat jejich strach? Nebo ho rozpoznat, respektovat ho a získat jejich důvěru.

Když se stane něco strašidelného, je jedno, co udělám, pokud jde o La, Bi, nebo Le – naprosto spokojeně to půjdou udělat znova. Ovšem pokud mluvíme o bojácných psech, jako Lo a Bu, naučila jsem se důležitou lekci: když se vyděsí, dostanou se do emocionálního stavu, kdy nejsou schopni vidět, že věci vlastně nejsou strašlivé. A chtít po nich, aby se okamžitě do té situace vrátili byl VŽDYCKY špatný nápad, přestože jsem vždycky používala tvarování/shaping (klikání za přiblížení se k objektu , odměňování pryč od něj, čímž jsem jim dovolila od předmětu utéct, nežádala jsem víc, než sami nabídli atd.)  Čím déle a trpělivěji jsem pracovala, tím déle psi prožívali děsivou situací, která se právě stala. Takže jsem se naučila ani hned nekontrolovat, zda je pes ok: ale okamžitě začít s „party“, maximálně psa zaměstnat oblíbenými triky, několik tunelů s Bu a udržet ji tak zaměstnanou a v pohybu, jak to bylo možné. Potom jsem se té děsivé situaci/překážce nějakou dobu vyhýbala a po pár týdnech to zkusila znovu. Po několika týdnech už věci nevypadají tak děsivě, a jelikož pes neměl nikdy čas vyhodnotit, co se stalo, většinou je naprosto v klidu.

Přesně tímto způsobem zvládám strašidelné situace.  Dříve jsem si myslela, že nejlepší způsob, jak Bu udržet na závodech sebevědomou je mít ji u sebe a nechat ji zjistit, že tam nic strašidelného není. Ale pro ní to strašidelné JE. Takže co na ní nejlépe funguje je respektovat její strach, nechat ji daleko od děsivé situace na bezpečném místě (nejlépe v autě) a potom ji přivést na poslední chvíli, udržovat ji zaměstnanou pomocí triků a nedat jí čas, aby si všimla všech těch děsivých věcí okolo ní, odběhnout parkur a pak běžet rovnou zpátky k autu a tam „uspořádat party“. Zná tuhle rutinu, ví, že po ní nebudu žádat, aby byla v pohodě kolem ostatních štěkajících psů nebo aby se s nimi konfrontovala, ví že se jen odběhne parkur, v bezpečí agility kruhu daleko od ostatní ch psů, a pak rovnou zpátky – a je s tím spokojená.

Stejně to bylo i s Lo. Zezačátku jsem se snažila, aby si oblíbila kontakt s lidmi, dávala jsem jim odměny a žádala je, aby ji krmili. Nepomohlo to. Jenom jsem ji postavila do konfliktu mezi touhou po odměnách a nechutí k interakci s lidmi. Když jsem to vzdala, byla tak šťastná, že dokázala všechny prostě ignorovat a naprosto neřešila jejich přítomnost! – Ale začala štěkat pokaždé, když jí někdo chtěl dát odměnu po zbytek svého života.

Konečně jsem se naučila respektovat jejich strachy. Získala jsem jejich důvěru, že po nich nikdy nebudu žádat něco nebezpečného a zajistila, že vědí, že se se mnou můžou cítit bezpečně. Můj oblíbený způsob, jak socializovat štěňata je vzít je na tolik míst, na kolik je to možné, ale většinou je mít v přenosce, takže můžou pozorovat svět z bezpečí. Pustím je ven, jen když se cítí sebevědomě. Svět vypadá o tolik lépe, když nemáte strach!

Nepotřebujete, aby byli schopni čelit svým strachům. Jen potřebujete, aby byli schopni soustředit se na něco jiného. Čím lepší máte tah na hračku, tím jednodušší to bude, takže je rozhodně lepší strávit čas budováním drivu, než tlačením psa do nepříjemných situací. Drive je největší nepřítel strachu. S Lo to fungovalo jako kouzlo.  Bylo velmi jednoduché ji stresem vyhecovat, místo utlumit a dokonce měla tím lepší rychlost a výkon, čím strašidelnější bylo prostředí  – dostala se do většího drivu, jelikož jím od strachu utíkala.

S Bu to tak jednoduché nebylo, protože ona nemá ani drive… – Což není zrovna jednoduchá kombinace… Ale naštěstí má svoje malé posedlosti, které ji dělají šťastnou a vzrušenou: jako třeba jít na procházku, dostat večeři, hrát „připrav se-pozor-start“ s Bi (naplno vyběhnout do prostoru) – a samozřejmě tunely. Využila jsem věcí, které miluje, a dala jsem tomu vzrušení povel. Všimla jsem si, že když je vzrušená, její přední nohy začnou v očekávání nadskakovat – tak jsem z toho udělala trik a dostala jsem se od malých poskočení až na šťastné skoky do vzduchu, pojmenovala je a pak to použila, když jsem Bi potřebovala dostat do „šťastného módu“. Její „šťastný trik“ mi dovoluje ji udělat spokojenou v jakékoli situaci a dnes již dokáže běhat na velkých rušných závodech stejně dobře, jako doma na zahradě.

Bu a její šťastný trik

Pocity jsou, do určitého stupně, automatické. Mnoho výzkumů dokázalo, že držení těla a výraz ve tváři, i když je vynucen (lidé v experimentech byli požádáni, aby kývali a smáli se nebo určitým způsobem stáli), má vliv na naše pocity. Wells a Pettyho(1980) výzkum ukazuje, že kývání hlavy (jako na souhlas) během poslouchání přesvědčivých zpráv vedlo k pozitivnějšímu postoji k obsahu zprávy, než vrtění hlavou. Cacioppo, Priester a Berntson (1993)pozorovali, že nové čínské ideogramy prezentovány lidem s nataženýma rukama (chování spojené se snahou o kontakt) byly ohodnoceny kladněji, než když byly prezentovány lidem se skrčenýma rukama (akce spojená s vyhýbáním). Duclos et al. (1989) požádal účastníky, aby zaujali různé polohy těla spojené (ne zjevně) se strachem, hněvem a smutkem a zjistil, že tyto postoje ovlivňovaly to, jak se lidé cítili. Strack, Martin, a Stepperovy (1988) studie ukázaly, že úspěch při plnění úkolů vedl k většímu pocitu hrdosti, pokud byl přijat ve vzpřímené poloze, než ve skleslé pozici. V tom samém výzkumu nenápadně podpořili nebo omezili kontrakci zygomatického (usmívacího) svalu tak, že požádali účastníky, aby v puse drželi tužku během ohodnocování kreslených vtipů. Ukázalo se, že pokud držíte tužku mezi zuby a vaše ústa tak vytvoří úsměv, bude vám ten samý vtip připadat zábavnější, než když bude tužka směřovat dopředu a vaše rty okolo ní budou mít takový tvar, jako když se mračíte. Ve zkratce: se rty v nuceném úsměvu připadal svět účastníkům těchto experimentů automaticky lepší.

U psů pozoruji to samé. Můžete to vyzkoušet: sledujte, co váš pes dělá, když je šťastný (štěká, točí se, vyskakuje?), udělejte z tohoto chování trik, dejte mu povel a pak řekněte nešťastnému psovi, aby tahle chování provedl – a okamžitě získáte šťastnějšího psa! Udělalo to zázraky pro moji starostlivou Bu a dovolilo mi to dostat ji do „šťastného módu“ v jakékoli situaci. Nyní se díky „šťastným trikům“ dokáže otřepat z jakékoli nepříjemné situace. Štěkání, točení, vyskakování - to jsou rozhodně triky, které chcete mít k dispozici u každého nejistého psa!