Boření mýtů 2:

Nastavit si cíle??? – Nebo si jen užívat okamžiku?

originální článek naleznete zde

Povídání o cílech, jejich nastavování a tvrdé práci při jejich dosažení je poslední dobou velmi oblíbené téma a „Odkdy bylo Vaším cílem vyhrát MS“ je otázka, kterou dostávám v rozhovorech velmi často. No, ono to mým cílem nebylo nikdy. Vždyť jsem začínala ve dvanácti letech se samojedem, ještě v roce 1992 v postsocialistické zemi, o které by většina z vás nikdy neslyšela, kdyby nebylo agility … Teď má ta samá země nejvíc medailí z MS na jednoho agility psa. A průměrný pes zde nejspíš zná mnohem víc triků, než v jakékoli jiné zemi.

Máme tady míň jak 200 psů, co běhají agility – ale průměrná úroveň je vyšší než v jakékoli jiné zemi, ve které jsem kdy byla – a já byla ve většině zemí, kde agility existuje. Ale tehdy, snít o vítězství na MS, to by bylo šílené. Všechno, co jsem kdy chtěla, bylo prostě – dělat agility. – A abych udržela toho samojeda, který byl vášnivý, opravdu vášnivý lovec, se mnou v závodním kruhu a aby se mnou běžel agility. Pokud jste začínali agility s border kolií, mohlo by se vám to zdát snadné, ale mě to trvalo mnoho let a způsobilo mnoho slz a frustrace – ale taky mě to spoustu naučilo.

Netrénuji za účelem vyhrát. Trénuji, protože mě to baví a protože to baví moje psy. A snažím se trénovat lépe a zlepšovat se, protože miluji, když se můžu učit, postupovat, zlepšovat se. Přijde mi nudné dělat jen věci, které vím, že zvládnu a při tréninku si stavím pouze takové parkury, u kterých si myslím, že bych s nimi mohla mít problémy  (podívejte se na video z mého tréninku – ani se neobtěžuji běhat něco, co vím, že lehce zvládneme). Já prostě miluji výzvy a moje oblíbené parkury na závodech jsou ty, u kterých si nejsem jistá, zda je zvládnu – a díky tomuhle přístupu, se mi většinou také povedou nejlépe! Pokud mě někdy uslyšíte stěžovat si na trať, určitě to bude proto, že je moc lehká. Učíme se skrz výzvy a já mám vždycky oči na stopkách po něčem novém, co bych mohla naučit sebe a své psy. Často slyším „ale můj pes je moc starý na to, aby se naučil cik&cap“ – nikdy není moc starý! Učení nových věcí psy udržuje mladé a šťastné. Lo byla jedenáctiletá, když se naučila cik&cap – proč ne?! To je taky další důvod, proč miluji učení triků – vždycky něco nového k trénování a vždycky něco nového k naučení o tom, jak se psi učí!

Všechny nejlepší běhy se mi povedou tehdy, když neočekávám absolutně nic a běžím jen pro zábavu.

Kromě mnoha, mnoha jiných důležitých věcí mě můj první pes taky naučil, jak být skromná. Vědět, že nehledě na to, jak dobře by se mohl běh podařit, může se Aiken taky klidně sebrat a opustit parkur a jít pozdravit jiného psa, nebo lovit ptáka někde na nebi. Naučil mě, abych si nestanovovala ŽÁDNÉ cíle, ale jednoduše si užívala chvíli, dokud se nám daří. A to je přesně to, co dělám dodnes.  

Nicméně já nikdy nejdu na agility s cílem nebo plánem, na čem budu trénovat. Moje plánovací a organizační schopnosti se blíží nule. Takže ne, uhodli jste to – nemám na ledničce nalepené cedulky s tím, čeho chci dosáhnout. Taky si nenechávám žádné trofeje ze závodů – a ne, ani jeden jediný, dokonce ani z mistrovství světa. Ano, samozřejmě jsem hrdá na to, čeho jsem dosáhla a samozřejmě si myslím, že moji psi jsou ti nejlepší psi na světě. Ale myslela bych si to vždycky, i kdyby vůbec nic nevyhráli. A ačkoli naše úspěchy jsou výborným potvrzením toho, že moje metody fungují a mám díky nim další a další šampiony, existují důležitější věci. Třeba naše ranní procházka v lese. Nebo společné plavání v horském jezeře. To jsou ty vzpomínky, které visí na mých zdech. A to jsou ty priority, které dělají závodění na velkých událostech extra jednoduché. Lidé se mě často ptají, jak dokážu být tak klidná.. Jestli nejsem nervózní z těch tisíců lidí, kteří mě sledují. Nejsem. Je to jenom agility a ano, třeba uděláme chybu – to je lidské, nemáme co skrývat. Ale určitě si užijeme zábavu, naučíme se něco z chyb a příště dorazíme zase o něco lepší.  Kdybychom byli perfektní pokaždé a kdybych si myslela, že vím všechno, co se vědět dá, přestala bych se věnovat agility, prostě proto, že by to bylo moc nudné.

Pořád si pamatuji, co mi jeden z diváků řekl v Lievinu 2003, před mým prvním vítězstvím na MS: „To, co dělá všechny tyhle lidi tak dobré je to, že opravdu chtějí vyhrát a dlouho a těžce pro to pracovali.  Tvoje jediná výhoda je, že tobě je to jedno, že ty si radši hraješ, než tvrdě pracuješ – a proto jsem si jistý, že vyhraješ.“ Zasmála jsem se, protože jsem si myslela, že je nemožné vyhrát s tak mladým a nezkušeným psem. A potom, co moji psi doběhli 1. běh na prvním a druhém místě – což se předtím, ani potom nikomu nepovedlo – bylo to pro mě naprosto dostačující, mnohem víc, než jsem kdy očekávala a nemohlo mi být víc jedno, jak dopadne druhý běh. – Díky čemuž bylo extra jednoduché vyhrát ho taky.

Bylo to mnohem těžší o 8 let později, když jsem závodila na tom samém místě, s tím samým psem a znovu jsem vyhrála 1. běh. Tehdy mě napadlo „nebylo by to super, znovu vyhrát, na tom samém místě, s tím samým psem, o 8 let později“- a v tu chvíli jsem začala být opatrná. Nevedla jsem psa tak dobře, jak vím, že jsem klidně mohla, kdyby nebylo té těžké myšlenky v mé hlavě – a 3. titul mistra světa mi unikl o 0,09 sekundy! A dostala jsem další lekci. NIKDY neběžet parkur s myšlenkou na vítězství.

Nezapomeňte si hrát, radši než tvrdě pracovat.

Takže abych odpověděla na další častou otázku z rozhovorů: na co myslíš těsně před během, odpovědí je – parkur. Buďto se soustředím na svého psa, abych se ujistila, že je šťastný a ve správném módu, nebo si v hlavě opakuji trať. Žádné jiné myšlenky tam nejsou. Jenom já, můj pes a parkur. Dokonce ani nekontroluji svůj e-mail nebo Facebook, protože nechci vidět příliš mnoho přání štěstí a „ty to zvládneš“, jelikož ty mě jen vystavují většímu tlaku. Ráda si je přečtu po bězích, ale pro tento účel jsem vždy na několik dní během velkých závodů off-line. A zatímco všichni spoluzávodníci píšou „připraven na MS“,  já se většinou cítím, jako by to byla ta nejhorší část roku a nic se mi na MS nemělo povést. To vždycky pomáhá. Když se cítím příliš připravena a příliš jistá, ztrácím koncentraci. Čím méně jsem si jistá parkurem a svou připraveností, tím lépe potom běžím. Čím hůř se nám daří v týdnech předtím, tím lépe se nám daří potom. Všechny nejlepší běhy se mi povedou tehdy, když neočekávám absolutně nic a běžím jen pro zábavu.

Když pro vás bude důležitější užít si zábavu se svým psem, než to, aby se vám dařilo, bude se vám lépe běhat, protože zmizí tlak a vy budete moci volně dýchat. Zkuste to na měsíc, nebo dva. Zapomeňte na své cíle, trénujte, když na to máte náladu, trénujte to, co vás zrovna nejvíc baví, na závod běžte jen proto, abyste našli nějaké nové výzvy, které budete moci vyzkoušet v tréninku a vyzkoušejte si, jak lehce se najednou budete cítit.

Nemějte starosti – až se toho dostatek naučíte, úspěch se dostaví. Ale neuspěchejte to, protože, věřte mi – není to podium na mistrovství světa, co stojí za vzpomínky. Je to cesta tam. Takže si prostě užívejte okamžik. A nezapomeňte si hrát, radši než tvrdě pracovat!